Voroněž – Den 2
Po snídani jsme znovu pokračovali v krájení zeleniny a pak nás známý vyzvedl na prohlídku města autem.
Po cestě jsme viděli krásný, hustý, borovicový les, kterých je tu údajně spousta a místní se sem vydávají s oblibou houbařit.
Vydáváme se na prohlídku lodního muzea, které se nachází na pravém břehu řeky Voroněž. Vstupné stálo 70 CZK. První válečné lodě se za doby cara Petra I. stavěly právě zde, ve Voroněži a byly jich desítky. Je tady vystavena také replika první a osobní lodě Petra I., která byla zhotovena/vyrobena bez pomoci zahraničních expertů.
Na nábřeží to žije podobně jako u nás na náplavce, jezdí se tam na kole, bruslích, mládež posedává na lavičkách, novomanželé bouchají šampaňské a věší společně zámky na zábradlí, jak je to již zvykem všude v evropských městech.
Navštívili jsme i památník padlých ve druhé světové válce. Na jejich počest zde hoří Věčný oheň.
Muzea, univerzity, obchodní domy, parky, sochy, restaurace, kino, divadla, a mnoho dalších atrakcí se nalézá v tomto milionovém městě.
Navštívili jsme i Katedrálu Zvěstování, dokončenou v roce 2009. Jedná se o 4. nejvyšší pravoslavný kostel na světě, který je zakončen pravděpodobně největším křížem v Evropě a obklopen plotem se sovětskými symboly. Ženy smí dovnitř pouze se šátkem na hlavě a s dlouhou sukní.
Nově vystavěná část města je plná obchodních domů a mraky obytných domů, kde jsme také poobědvali boršč a pelmeňě za cca 270 CZK pro 3 lidi.
Známý nás zavezl nejprve koupit jako dárek Voroněžskou vodku, kde jsme doslova zírali na regál přeplněný různými druhy vodky od těch laciných až po ty nejdražší nádherné láhve.
Naštěstí nám poradí a máme rychle vybráno, láhev cca za 110 CZK.
Večer nás pozvali na grilovačku do venkovského domu kousek za městem, kde jsme měli možnost přespat. Hezky se o nás starali, venku připravili posezení u grilu, pili jsme ruské pivo, grilovali kuřecí maso, a povídali si až do noci v partě mladých lidí z Voroněže. Kombinovali jsme ruštinu s angličtinou a češtinou a byla fakt sranda. Vyprávěli jsme si příběhy, kdo jak žije, čím se zabývá, jaké má zájmy. Mimo to jsme zvládli probrat i politickou situaci ve světě a v Rusku. Vladimír (syn našeho známého, co se o nás staral) mluvil velmi otevřeně, bylo znát, že je vlastenec a je rád, že žije v Rusku.
Vyvedl nás z omylu, či stereotypu, který koluje světem, že Rusové nepijí nic jiného než vodku, že situace je nyní jiná. Chudí nepijí vodku ale spíše samohonku (pálenku), která je levnější. Střední třída si ráda dopřává dobré pivo či víno a na oslavách kvalitnější vodku na přípitek. A ti bohatí si můžou dovolit nejdražší šampaňské či cokoliv na co mají chuť. Prý když se vodka pije, tak pořádně, ale že to není běžná záležitost. Praví pijáci jsou dle nich třeba Finové. 🙂
Rusové mají rádi společnost, kvalitní humor, plný stůl dobrého jídla a jsou pohostinní a otevření. Ten samý pocit z Evropanů ale moc nemají. Zároveň jsou velmi pobožní, doma vlastní různé ikonky svatých a rádi zajdou i do kostela, kterých je tu ohromné množství.
Krize v Rusku má prý své světlé a tmavé stránky. Světlé jsou například ty, že pomohly lidem pochopit, že se do země nemusí dovážet spousta potravin, které si mohou vypěstovat sami a že nebudou kvalitou o nic horší. Tmavé, že začít své podnikání je nyní velmi náročné kvůli velmi vysokým úrokům v bankách, které nejsou o nic menší než na hypotéku či leasing.
Voroněž – Den 3
Dopoledne máme od známého slíbenou exkurzi a návštěvu zámku. Vyzvedl nás autem a po cestě jsme udělali pár zastávek na focení, kdy nám o těch místech i povyprávěl co mohl.
Byla to například Zemědělská univerzita postavená v roce 1812. Obrovské nákupní středisko s 1500 parkovacími místy a plochou na přistávání helikoptér a delfináriem. 4* hotel JAR s vlastní stájí pro koně. A jako cílová zastávka zámek poety a filozofa Venevitinova, který se nacházel cca 15km od města se vstupným cca 150 CZK pro 3 osoby. Zámek dříve sloužil jako jeho sídlo a následně také jako škola. Nyní je zde muzeum s pěkným parkem.
Na cestě zpět jsme se zastavili u sochy z pohádky o slavném kocourovi z ulice Lizjukova a zamířili jsme do restaurace Sovok, což je slavná ruská restaurace ve stylu 80 let a bylo to tam fakt kouzelné. Dali jsme si karafu domácího vína, šašlyk (spíž) z telecího masa a lososa a drjaniky (bramboráčky) se smetanou za 480 CZK.
Ve Voroněži je obrovské množství restaurací a kaváren. Také je vysoce rozvinutý pouliční „fast food„. Všechny pouliční kavárny, neboli„rychlé občerstvení“ pracují nepřetržitě ve všech částech Voroněže. Pokud je člověk fanoušek tradiční kuchyně, jako je ruský kaviár, palačinky, sleď a vodka s masem po Tatarsku – jsou tu restaurace s otevírací dobou od 10,00 do 02,00 h různých cenových kategorií.
Po pozdním obědě jsme se byli ještě projít naposledy na dvě hoďky po městě, pozorovali jsme ruch ulic, mraky projíždějících aut, maršrutek, autobusů či trolejbusů, jak do nich lidé občas naskakují pomalu na přechodu či kdekoliv jinde bez jakéhokoliv označení zastávky či jízdního řadu. Platí se buď uvnitř u řidiče či autobusem prochází tzv. kontrolor a prodává či kontroluje lístky. Procházeli jsme kolem kulaté budovy místního cirkusu, či omrkli stánky se suvenýry, které se prodávaly v rušných podchodech.
Pozorovali jsme kolemjdoucí, jak jsou strašně různě oblečení, od teplákových souprav, výstředních kousků, po kvádra, kostýmy či módní šaty. Děti na základních školách nosí uniformy. Údajně zde žije drtivá většina Rusů, ale přitom bych u spousty z nich tipovala úplně jiné národnosti. Ženy a dívky mají poměrně dobrý vkus a umí se pěkně vyfiknout, aniž by na sebe musely poutat za každou cenu pozornost. U chlapů je to rozlišné, dost z nich vypadalo divně či neupraveně, ale někteří celkem mile překvapili, že mají svůj styl a celkem zaujali. Takže to bylo celkem překvápko, že všichni nejsou ostříhaní na Ivana či na ježka a nenosí teplákovky, jak si spousta Čechů typického Rusa představuje. 🙂
Bohužel se nám nepodařilo dostat na jedno z nejzajímavějších míst, které se nachází cca 50 km od Voroněže a to na exkurzi do fungující jaderné elektrárny. Jedná se údajně o největší jadernou elektrárnu na světě. Stanice se rozkládá na několika kilometrech čtverečních a z daleka vypadá velmi futuristicky a zajímavě. Jako byste se ocitli v budoucnosti, vítězstvím člověka nad přírodou, je to prý doslova nezapomenutelný pohled.
Nasáli jsme tedy naposledy atmosféru města a večer vyrazili nočním vlakem zpátky do Moskvy opět v plackartu. První dojem z našeho vagónu byl takový, jako že tu místní pomalu žijí. Spousta z nich převlečených do domácích úborů, prostřené stoly, čaj v hrnku, polehávali a povídali si. Kolem 22h se ve vlaku téměř zhasne a všichni ulehají do pelechů.