Dopoledne se konečně vyspíme, ve společenské místnosti / kuchyňce posnídáme ovesnou kaši a ruský jogurt a již s kufry vyrážíme na Kazaňské nádraží, kde v úschovně necháme zavazadla za cca 70 CZK (190 RUB). Jelikož venku celou noc, ráno i dopoledne pršelo, naše plány se nezdařily a vymyslet alternativní řešení nebylo až tak snadné, jelikož drtivá většina míst co jsme chtěli navštívit jsou venku.
Odpoledne jsme tedy strávili na VDNCH – Moskevské Výstaviště úspěchů národního hospodářství, i když sice za mírného deště. Jde o obrovský komplex o rozloze 136 hektarů, zahrnující 250 budov a rozlehlé parky se soustavou rybníků.
Než jsme vešli do komplexu odchytila mě mladá slečna z televize, jestli bych ji mohla odpovědět na pár otázek. Než jsem stačila zareagovat už jsem stála před kamerou a slečna se ptala, co si myslím o vzdělávání v Rusku versus zahraničí a jestli je dle mého názoru shopaholismus nemoc či pouze koníček. 🙂
Televizní věž Ostankino nešlo přehlédnout už z dálky, takže jsme se vydali jejím směrem. Celková výška televizní věže Ostankino je 540 metů. Je to nejvyšší samostatně stojící stavba v Evropě a její celková hmotnost je kolem 51 400 tun. Tato stavba má 45 pater, desítky kruhových ochozů a balkónů. Věž má celkem sedm výtahů, z nichž čtyři jsou vysokorychlostní a slouží pro návštěvníky. Na vyhlídkovou plošinu věže ve výšce 337 metrů se moderní kabiny dostanou za necelých 50 vteřin. Nedaleko od věže u jezírka jsme narazili na sochu samotného stavitele a architekta věže.
Co jsem si tak všimla ceny potravin a jídla v restauracích jsou dražší než u nás, i když rubl hodně klesnul. My se prozatím stravovali pouze v bufetu či středně drahých restauracích, kde to vycházelo zhruba na naše ceny či o něco málo dražší.
V obchodě jsme narazili na plechovku piva Kozel za cca 35 CZK, ale údajně to rozhodně není pravé pivo z ČR, jelikož to naše stojí trojnásobně více (info od moskvana).
Na večer vyrážíme znovu do středoasijské restaurace, kde si pochutnáme na lagmanu (jídlo z nudlí, zeleninou a masem v polévce) a na plovu (něco jako rizoto, s hovězím masem, mrkví a cizrnou).
Poté jdeme vyzvednout kufry a vyrážíme na vlak směr město Voroněž. Koupili jsme si zpáteční lístky už z Prahy za cca 800 RUB jedním směrem do vagónu plackart. Plackart nemá jednotlivé kupé, respektive kupé jsou jen naznačené příčkami. U kraje postele už máte průchozí chodbu. Je tu celkem 54 lůžek, z toho část je bočních, na kterých se leží podélně s chodbou. Rusové mají poměrně jasnou představu o tom, která místa je lepší nebrat. Nejhůře z toho vychází právě ty boční. Protože cestující, kteří prochází vagonem, prochází bezprostředně okolo vás, zatímco u zbytku lůžek má většina lidí směrem k uličce natažené nohy a hlavou leží k oknu. Oblíbenější je samozřejmě spodní lůžko, které bývá rychle vyprodané. Nedá se tomu divit, protože na vrchní lůžko nevede žádný žebřík a je potřeba se tam vyšvihnout, což starším a fyzicky indisponovaným lidem může dělat potíže.
Cesta trvala kolem 9h a byl to docela nezapomenutelný zážitek. Povlečení průvodčí roznášel chvíli poté co jsme vyrazili a všichni skoro hned zalehli. My, kteří jsme měli horní lůžko jsme tím pádem nemohli dolů a neměli jsme ani kde sedět, protože na výšku se tam člověk nevejde. Navíc během chvilky výrazně ztlumili světlo. Takže jsme zalehli též.
Starý vlak byl dost hlučný, občas skřípal, občas sebou trhnul, takže o pořádném spánku se nám ani nezdálo, ale zato zážitek to byl opravdu zajímavý. 🙂
