Warning: Use of undefined constant using_options_to_jquery - assumed 'using_options_to_jquery' (this will throw an Error in a future version of PHP) in /data/web/virtuals/52771/virtual/www/domains/radostcestovat.cz/wp-content/plugins/wp-toggle-comments-form-fields/wp-toggle-comments.php on line 123
Skip to main content

Na skok do Šanghaje

Průmyslový gigant – Šanghaj (v překladu znamená „na moři“), je s více než 24 miliony obyvatelnejlidnatějším městem Číny, největší světový přístav a zároveň moderní město lákající turisty z celého světa, kteří mohou obdivovat přes 3500 výškových budov. Město se nachází na pobřeží Východočínského moře, proto k němu neodmyslitelně patří klidná přímořská atmosféra, průmysl všeho druhu, mnoho kulturních atrakcí, jako jsou muzea, obdivuhodné historické památky i klidné, kvetoucí zahrady vybízející k odpočinku.

A jak jsme si Šanghaj užili my …

Z Prahy jsme vyjeli 5. dubna 2016 autem hned brzy ráno v pěti lidech do Frankfurtu, odkud jsme letěli do Šanghaje (Čína) 10,5 h se společností China Eastern. Šestá slečna se musela vydat autobusem, jelikož se přidala do skupiny až později, ale letěli jsme všichni společně. Parkování jsme vyřešili předem a naše tři týdenní cesta mohla začít.
Do Šanghaje jsme letěli z Frankfurtu 5. dubna 2016 a to 10,5 h se společností China Eastern a let byl celkem příjemný i přes jeho délku. Nechali jsme se rozmazlovat nabízeným vínečkem a díky malé obsazenosti si každý zabral alespoň dvě sedačky pro větší pohodlí.

V Šanghaji jsme měli v plánu se zdržet pouze necelých 17h (po cestě na Filipíny) a dalších 15 h (na cestě zpátky). Výhodou je, že u krátkých pobytů do 72 hodin není nutné vyřizovat vízum. Vyplňuje se pouze Arrival a Departure card a víc není třeba, ale je nutné mít platnou letenku s odletem během 72 hodin z města. Zde je seznam měst uplatňujících 72 hodinový bezvízový režim: Peking, Šanghaj, Guangzhou, Chengdu, Chongqing, Shenyang, Dailan, Xian, Guilin, Kunming, Hangzhou.

Z letiště jsme se rozhodli přesunout do města vlakem Maglev, jehož cena sice byla několikanásobně vyšší než za metro (cca 320 Kč/zpáteční cesta), ale jízda stála za to. Vzdálenost 30,5 km zvládnul za krásných 8,25 minut s rychlostí 300km/hod. Jeho maximum dosahuje až 420 km/hod, ale to se nám bohužel nepoštěstilo zažít. I tak nám ušetřil skoro hodinu času.

Jízda metrem se nám zdála také celkem bezproblémová, koupě jízdenek nebyla nějak náročná a šlo se ve všem poměrně rychle vyznat. Jednosměrná jízdenka stála cca od 12 do 15 Kč, což byla paráda. Ten, kdo vymýšlel ty jejich kartičky, měl celkem vtipné nápady, dostat se mi to do ruky, tak by mě asi nenapadlo, že by to měla být jízdenka na metro, ale spíš lístek na dětské hřiště či zábavní park. Bylo to neuvěřitelné, jakým způsobem je jejich metro narvané lidmi! Přitom nebylo cítit, že by někdo z nich někam spěchal, nervoval se, tlačil se, nadával, nevraživě se koukal apod. Prostě bezproblémová jízda i přestupy. Mají celkem 12 linek metra a neuvěřitelných300 stanic. Jestli se někomu někdy zdálo, že jezdí v Praze narvaným metrem, tak nemá představu, co vlastně narvané metro znamená.
Taxíky ani autobusy jsme ani jednou nevyužili a raději se procházeli uličkami Šanghaje a nasávali místní atmosféru.

Měli jsme poměrně štěstí na počasí, které bylo teplotně příjemné a občas se objevilo dokonce i sluníčko, což není zrovna často a smog nám tedy chvílemi nebránil v prohlídce města.
Co jsem četla a viděla na vlastní oči, tak s tímto problémem se Číňané potýkají ve velkém, s rostoucí ekonomikou jsou čím dál tím víc Šanghaj a jiná větší města zahalena v oblaku neproniknutelného oparu. Na vině je hlavně průmysl využívající hnědé uhlí, jehož je Čína největším spotřebitelem a hustý automobilový provoz.
Naším hlavním cílem bylo spatřit mrakodrapy z nábřeží Bund, což bylo určitě to nejzajímavější, co jsme v Šanghaji mohli zažít. Vystoupat na nejvyšší vyhlídky jsme však vzdali, jelikož u pokladny nebrali platební karty a vstupné na věž stálo 210 Čínských juanů (777 Kč), což jsme u sebe už ani neměli. I přes to bylo skvělé vidět takhle zblízka svého času nejvyšší budovu světa – Perlovou věž, která je bezesporu nejslavnější.
Jedná se o rozhlasový a televizní vysílač, který má tak úchvatnou architekturu, že ho absolutně nejde přehlédnout. Jde o věž s výškou 468 metrů, která skýtá nádherný výhled na historickou  Bund promenádu. Je také známá díky 11 různě propojeným koulím rozlišných velikostí a nabízí pohled na Šanghaj z celkem 15 vyhlídek. Ta nejvyšší je v 350 metrech. Ve věži se nachází kromě vyhlídek také otočný panoramatický restaurant, výškový hotel i obchody. A určitě stojí za to podívat se na ni po setmění, kdy ji rozzáří tisíce LED diod.

V okolí se daly obdivovat i další výškové stavby, jako jsou Shanghai World Financial Center (SWFC). Jedná se o mrakodrap s originálně řešeným vrcholem – otvorem, a celá stavba si tak díky němu vysloužila přezdívku„otvírák lahví“, který se svou výškou 492 metrů je druhým nejvyšším v Číně. Má různá využití, mezi která spadají hlavně kanceláře, hotel, nákupní střediska, restaurace, konferenční místnosti či několik vyhlídkových plošin.
Shangai Tower (Šanghajská věž) – druhý nejvyšší mrakodrap na světě, který má 128 podlaží a měří 632 metrů stál přes dvě miliardy dolarů a patří taktéž mezi nejzajímavější výškové budovy.
Nebo také mrakodrap Ťin Mao, který má celkem 88 podlaží a dosahuje výšky 421 m.


Na doporučení našeho nového německého známého je možné vyrazit na vyhlídku na celý Bund s možností drinku v Hyatt vue baru, kde je vstupné 100 rmb (370 Kč). VUE bar je elegantní, pohodlný a stylový módní bar, který nabízí úchvatné výhledy na obou stranách řeky Chuang-pchu – Bund na straně Puxi a barevné panorama oblasti Lujiazui na straně Pudong. Velmi nám to doporučoval.
Staré město, které se nachází v centru, jsme měli možnost obdivovat zblízka. Miluji jejich architekturu, protože je prostě úchvatná. Procházeli jsme se uličkami plnými kouzelných, různorodých krámků, s nabídkou všelijakých pochutin na špejli, plněných masových taštiček, mořských potvor na všechny způsoby, neskutečným množstvím sladkostí, suvenýrů, hedvábí, atd. Proplétalo se tam i nemalé množství otrhaných, špinavých bezdomovců, kteří zkoušeli své štěstí u bohatých cizinců, co jim nabídnou nějaký drobák, cigaretku nebo i zakoupené jídlo. Nešlo úplně u všech a vždy odolat a alespoň o kus jídla jsme se třeba podělili, když už nic jiného. Pak bylo vidět, že je místní policajti zkouší vyhnat z historického centra, ale ne nějakým špatným způsobem, spíše jen upozorněním, že tam nemají co žebrat, ale zároveň, že proto asi mají pochopení. Nebo to tak na mě alespoň působilo.

Během procházek po městě jsme narazili i na významnou nákupní třídu Nanjing Road a Huaihai Road, které patří k největším lákadlům pro turisty toužících po mezinárodních značkách z celého světa, jako jsou Chanel, Prada či Dior. Údajně to není místo jen pro bohaté, ale najde se zde i řada méně známých a drahých značek, to jsme ale neměli čas ani chuť zkoumat.

Po úmorném nekonečném chození jsme si říkali, že si zasloužíme lehčí osvěžení v podobě pivečka, ale to jsme netušili, jaké úsilí budeme muset vynaložit, abychom vůbec něco našli, kde by to nebylo za pořádný balík a bohužel marně. Na doporučení místního chlapíka jsme skončili v belgické hospodě, kde třetinka nejlevnějšího piva stála cca 120 Kč. Bohužel ani v okolí po cestě se ceny nelišily, takže výběr nebyl příliš velký. Nevím, jestli Číňané nechodí na pivo, ale normální, obyčejnou hospodu (mimo posh restaurace) jsme prostě nepotkali, což mi oproti předchozí zkušenosti z Pekingu připadá jako záhada. Navíc je známé, že šanghajské bulváry jsou plné klubů, barů i pubbů, takže jsme byli zřejmě na špatném místě.

Číňané v Šanghaji dle našich zkušeností anglicky mluví dost špatně a těžko říci, jestli si nechtějí s cizinci moc povídat a třeba jim poradit nebo jestli je to čistě jazyková bariéra. Tím pádem ani nejde příliš posoudit, jak moc jsou milí a ochotní, ale zas oproti jiným asijským zemím to nebylo nic extra. Požádala jsem třeba pána poblíž největších atrakcí města o skupinové foto a normálně by komukoliv stačilo ukázat na nás a na foťák, ale jemu trvalo dobrou minutu, než mu docvaklo, co po něm vlastně chci! S naprosto zmateným výrazem si nakonec foťák vzal do ruky a fotku nám udělal.

Zkušenost z restaurací byla taková, že jsme měli celkem problém si objednat jak jídlo tak i pití. Servírka netušila, co po ní chceme, nerozuměla ani slovo a ani komunikace rukama nohama vždy nezabírala. Místo kávy s mlékem jsme dostali například čaj s mlékem a na dohadování, kdo měl či neměl pravdu, nebyla prostě energie. Stejně by nám vůbec nerozuměla, takže jsme to prostě vzdali a na kafe zašli pak do Mekáče.  Jinak jídlo bylo vcelku průměrné a za nudle se see food jsme zaplatili kolem 200 Kč, což patřilo mezi ty levnější varianty v jídelníčku. Nemluvě o tom čaji za cca 80Kč. To samé v rámci komunikace pak proběhlo i v KFC na letišti, kde by člověk očekával alespoň ZÁKLADNÍ/minimální znalost pár anglických slovíček, ba ne, bylo to ještě horší, což snad už ani nešlo! Obsluha totálně zmatená, zpomalená, a jedním slovem bohužel neschopná, což bychom normálně ani tolik neřešili, ale v tom vyhladovělém a vyčerpaném stavu se nám to moc nedařilo.
Nyní nás čeká přelet do Manily a na zpáteční cestě se budeme těšit na další zajímavé zážitky ze Šanghaje.

Cesta zpět – sobota 23.4.
Do Šanghaje jsme přiletěli z Manily kolem 10 dopoledne a měli celý den před sebou. Počasí nám na výlety příliš nepřálo, bylo sychravo, zataženo, hlásili déšť, ale aspoň nebyla moc zima. Snídaně v Mekáči není zrovna to pravé ořechové, ale nic lepšího jsme v tu chvíli bohužel nevymysleli. Celkem dost se lišila od Mekáče, který známe u nás, navíc nebrali ani žádné platební karty mimo čínských! A na celý Terminál 1 byl jeden bankomat co na MasterCard nevydal nic.
Navíc kamarádce se zhoršil problém s kotníkem, jak si ublížila v El Nidu při lehkém střetu s plotem při jízdě na motorce. Celou dobu fungovala celkem v pohodě, ale po tomto letu noha otekla a rána začala hnisat. Takže do města vyrážíme ve dvou a i přesto, že prší máme pár plánů. Dostala jsem tip na prohlídku největšího Šanghajského chrámu – Longhua temple, tak se tam rovnou vydáváme. S metrem jsme se tu obeznámili již minule. Tentokrát nedáme přednost rychlovlaku, ale rovnou vyrážíme na metro, na konečnou stanici Pudong International Airport. Cena jízdenky je poměrně nízká, 3-7 juanů (11-25 Kč) a jízdu podle vzdálenosti či přestupu. Tentokrát je metro o dost prázdnější než posledně a dokonce si i sedneme, což minule nehrozilo ani jednou. Líbilo se mi, že i přes velké množství linií je to vcelku srozumitelné a člověk se jen tak neztratí. Během asi hodinové jízdy jsme dvakrát potkali kluky rozdávající letáky s reklamou a to způsobem, že to člověku beze slova narvali do ruky nebo hodili na klín. Pak zřejmě musí zaměstnávat další kluky, co ty poházené letáky chodí sbírat, protože spousty cestujících se neobtěžovalo leták vzít s sebou a jednoduše je házeli na zem nebo na sedačky.
Mimo tyto kluky se vagónem potácí i žebráci hrající na hudební nástroje s doprovodem, který cestující obchází a sbírá peníze. Většinou jsme viděli buď slepce nebo hendikepované a celkem dost lidí jim něco přispělo.

Longhua temple jsme viděli už z dálky, ale dost pršelo, tak jsme se na chvíli schovali v čínském bufáči a rovnou si dali vydatnou nudlovou polévku s hovězím masem a k tomu plněné taštičky s mletým masem. Cena 50 juanů (cca 185 Kč) za tři jídla příjemně překvapila.
Po cestě do chrámu náhodou zahlédneme vchod do parku a vydáme se skrz něj a vůbec těch promočených bot a zbytku ošacení nelitujeme. Park byl perfektně upravený, plný historických kamenných soch a nadpisů tesaných do kamene. Následně se dozvíme, že se jedná o Shanghai Longhua Martyrs Cemetery  – „hřbitov „mučedníků“. Jedná se o místo s pohnutou historií, protože celé území sloužilo ve 20 tých a 30 tých letech  jako krutá věznice Čankajškova režimu a Kuomitang zde vyvraždil tisíce komunistů ve snaze zničit čínské komunistické hnutí jako takové. Kromě samotného hřbitova je zde muzeum s fotografiemi komunistických „mučedníků“ a pamětní síň, která je tvarována jako červené slunce symbolizující, že duch „mučedníků“ je jasný jako sluneční záře.  Je to zároveň jedno z mála míst v Šanghaji, kde je skutečný klid. Hřbitov je plný zeleně a osázený několika druhy stromů včetně broskvoní, javorů a pinií.

Na hřbitov plynule navazuje jeden z nejznámějších a nejstarších buddhistických chrámových komplexůnejen v Šanghaji, ale v také v celé jihovýchodní Číně více než 1700 let starý Longhua Temple. Do dnešních dnů se tu konají buddhistické obřady, které jsme měli šanci alespoň zahlédnout. V důsledku škod způsobených několika válečnými konflikty je většina budov v Longhua Temple po rekonstrukci.
Longhua Pagoda neboli Bao´en Pagoda stojící v přední části chrámu Longhua  měří 40 metrů a je nejznámější z 16 historických a dosud stojících pagod na území Šanghaje. Má osmiboký půdorys, sedm podlaží a na vnější straně ji zdobí balkony, ozdobná zábradlí se zvonečky a zahnuté okapy. Z důvodu nepříliš pěkného počasí v chrámu nebyl nával lidí, tak jsme si to mohli pěkně projít, vyfotit, nasát atmosféru tohoto pro místní zřejmě význačného místa bez tlačenice.
Na zpáteční cestě jsme vystoupili v uličkách ve stylu naší Pařížské a trochu jsme si to tam prošli. A teprve když se začalo stmívat přestalo pršet, ale to už jsme byli trochu prochladlí a tak jsme se vydali zpátky na letiště.

Letiště v Šanghaji je celkem dost velké, moderní a poměrně srozumitelné. Nechybí tu kavárny, restaurace, obchůdky a zároveň dobíjecí místa či wi-fi. Je tam velké množství pohodlných kožených sedaček, kde se dá i natáhnout v případě nouze. Pouze hlučné skupinky Číňanů dokáží lehce znepříjemnit pokus o spánek. Šíleně na sebe hulákají a celkově nejsou příliš ohleduplní. O tom nám dost vykládala kamarádka, která měla tu čest s nimi strávit celý den na letišti. Prý opravdu zážitek.
Na zpátečním letu ze Šanghaje do Frankfurtu nás čekalo nemilé překvapení, letadlo bylo plně obsazené, a tak nám náš plán zabrat si alespoň dvě sedačky a trochu líp se během 11,5 h vyspat nevyšel. :-/ Ale vyčerpáním jsme stejně vytuhli.
A tím je naše cesta u konce a budu se těšit na další.

 

9 thoughts to “Na skok do Šanghaje”

  1. dobrý den, mám prosbicku, na začátku února letime přes Šanghaj do Vietnamu, a v Šanghaji se zdražíme 15 hodin, takže určitě využijeme Vaše rady, proto se chci zeptat, jak je v sanghaji s placením? Stačí nám karta, nebo si máme přivézt jejich peníze, nebo si Na místě rozmenit dolary. Dekuji

    1. Dobrý den, je určitě dobré s sebou mít kartu i hotovost (USD, EUR). Buď si peníze můžete vybrat na letišti z bankomatu nebo si je vyměnit. S placením kartou např.v restauracích nemáme zkušenost, vždy jsme vše platili v hotovosti. Na Perlové věži karty nebrali taky. Takže bych se na to nespoléhala.

    1. I’m really not a famous, but I enjoy to write a blog about my trips and I hope that it’s useful for some travelers. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *