Varadero

Díky časovému posunu -5 h jsme do Varadera dorazili v 18:20 místního času ten samý den ve čtvrtek 3.11., kdy jsme odletěli, což se docela hodilo. 🙂
Z letadla jsme vystřelili co nejrychleji to šlo, abychom se vyhnuli dlouhé frontě na pasové kontrole, ale měli jsme kliku a šlo to celkem rychle. Kromě víza a pasu nechtěli nic. Až na to, že nám vyhodili jablka a sendvič, protože je prý zakázané přivést na území Kuby jídlo. Vtipné bylo, že na tuto „důležitou a komplikovanou“ činnost zaměstnávají hned několik lidí.
Směnárna byla přímo u exitu a bývají tam prý velké fronty, což se nám naštěstí nestalo. Vyměnili jsme část Eur za CUC (kurz 1 EUR = 1,05 CUC) a už na nás čekal taxikář s cedulí s mým jménem, který jsem domluvila předem z Prahy společně s ubytováním za 35 CUC, což nebylo zrovna levné, ale autobusy společnosti Viazul byly vyprodané, takže jiná varianta nebyla.
Varadero patří mezi nejpopulárnější turistická letoviska Kuby. Turisté sem přijíždí relaxovat na 20 km dlouhou písčitou pláž s průzračnou tyrkysovou vodou, která je údajně jednou z nejkrásnější pláží na celé Kubě.

My jsme se tu po náročném letu rozhodli na tři noci zastavit a užít si koupání a relax.
Ubytování se mi podařilo zajistit předem v Casa particular přes: http://www.casaparticular.com.
Sice to chvíli trvalo než jsme se domluvili (13 emailů), ale bylo fajn mít něco jistého takhle ze začátku.
Taxikář nás dovezl na casu (35 CUC/noc za pokoj) a shodou „náhod“ u sebe neměl vůbec ale vůbec žádné peníze na vracení, takže si vydělal 40 CUC místo 35. Mohu doporučit s sebou neustále mít drobné peníze, jelikož tato situace samozřejmě nenastala naposledy. Prostě vydělávají na turistech, co to jde.
Běžný plat Kubánců je prý kolem 26 CUC, který navíc dostávají v CUP, takže se snaží přivydělat na turistech třeba jako taxikáři, naháněči do restaurací, či ubytováváním v casas.
Bydleli jsme v pěkném baráčku v pokoji pro dvě osoby se samostatným vchodem. Skromný, čistý, středně velký pokoj s lednicí, TV, koupelnou a záchodem bez prkénka, což mívají často i v restauracích. Paní domácí byla milá a sympatická, celkem slušně mluvila anglicky a dala nám nějaké tipy a rady.
Shodou náhod se nám podařilo setkat s kamarádem Jirkou, který další den odlétal právě z Varadera do Mnichova. Sice jsme s kamarádkou padaly únavou, ale vyrazily jsme se s ním setkat a na naší první véču. Po tom náročném letu, únavě a nevyspání nám nějak stále nedocházelo, že už na Kubě jsme. 🙂 Na první véču byla kubánská restaurace La Bodeguita skvělou volbou, nachází se na 10 místech po světě včetně Prahy!
Kapela to tam už rozjížděla, tanečníci v pestrých kostýmech předváděli turistům kubánskou salsu a atmosféra byla fajn. Jídelní lístek ve španělštině i v angličtině, trochu vyšší ceny ale super prostředí, Mojito (4 CUC – nejdražší ze všech co jsme měli), jídlo (6 a více CUC). Ohromně se nám hodilo, že nám kamarád předal své poznatky za celých 14 dní strávených na Kubě a pořádně jsme ho vyzpovídali co kde a jak. Při placení jsme se zas pobavili, jak si automaticky ponechali „drobné“, že je to určitě dýško (3 CUC = cca 80 Kč).
Matrace zde měly „lehce jeté“, hluk od silnice solidní, ale upadli jsme únavou skoro do komatu s pomocí špuntů do uší a bylo dobře. 🙂

DEN 1.
Díky časovému posunu jsme se vzbudili už někdy v 5-6 ráno, ale stejně se pokoušeli ještě usnout nebo alespoň odpočívat až do domluvené snídaně v 10.
V naší case nám nabídli snídani za 5 CUC a musím říct, že fakt stála za to! Takhle bohatou a chutnou snídani jsme nečekali. Fresh džus z papáji, houska, šunka, sýr, máslo, míchaná vajíčka, lívance s marmeládou, či medem, talíř s ovocem (banán, grep, papája) a dobrá silná káva. Mňam!
Dali jsme si sraz s kamarádem a odkutáleli se na pláž. Průvodce se nemýlil a před námi se otevřela krásná pláž s tyrkysovou průzračnou vodou jak z plakátů. Jemný bílý písek, skoro žádní lidé, žádný bordel, žádné řasy, mořské potvory, prostě nic co by nám požitek z koupání mohl překazit. Prostě paráda. 🙂
Na výměnu peněz jsme si vystáli frontu, na což jsme si prý měli zvyknout, jelikož se tam stojí všude a na všechno možný. Dovnitř pouštěli po jednom člověku, což se přísně dodržovalo ochrankou a bylo nutné mít pas. Anglicky se personál nedomluvil vůbec.
Zaujal mě hlouček žen s dětmi okolo malého stánku s dětským oblečením a hračkami, pravděpodobně buď dost levné, second hand či prostě nedostatkové zboží. Nebo vše dohromady.
V našem prvním bufetu mě překvapila možnost platit v obou měnách, s tím že měli vypsané pouze částky a člověk si odvodil, zda se jedná o CUC (1 CUC – 1 USD) či CUP (25 CUP – 1 USD) dle výše částky. Ještě zajímavější bylo, když jsem platila měnou CUP a vrátili mi v té druhé a ještě o dost víc. 🙂 Že to prostě nějak zaokrouhlují. Jednou ve váš prospěch, po druhé zas v jejich. Čert ví, jak to počítají…:) Dle toho co si kamarád dal za hambáče si nejsem jistá, jestli stravování v bufetu bude něco pro nás. Už od pohledu vypadal velmi „chutně“, a stejně tak i chutnal.
Naše první Piña Colada za 3 CUC (běžná cena, dá se sehnat i za 2,5) byla fakt mňamka! S poctivou dávkou rumu a v pěkném prostředí malého hotýlku s velmi příjemnou obsluhou.

DEN 2.
Hudba se ozývala snad celou noc až do rána ze všech stran a nemít špunty tak spánek nehrozí. Místo oken jsou tu totiž pouze plechový či dřevěný žaluzie, takže je opravdu všechno slyšet a zároveň i cítit jakýkoliv smrádeček z venku.
Náš dnešní program byl dosti jasný, relaxovat na pláži, když nebylo zamračeno. Opalování a koupání jsme si užili dosyta a vyrazili projít kus Varadera pěšky. Na začátek sezóny mi to tu příliš nepřipadalo, protože nikde narváno turisty nebylo. Došli jsme k velkému parku, kde lidé jezdili na šlapadlech po řece či se jen procházeli. Tam se rozpršelo tak jsme si sedli na prý nejlepší Piña Coladu ve Varaderu a byla tedy fakt vynikající (3 CUC). 4 barmani pokřikovali na kolemjdoucí, ať se staví na nej Piña Coladu, že nemusí ani platit pokud nebude skvělá, žertovali, smáli se, povídali si s turisty a mělo to tam skvělou atmosféru. Kamarádka je požádala o fotku a tak mě zatáhli k sobě za bar a vyfotili jsme se všichni společně.
Na pozdní oběd jsme si dopřáli loupané krevety a rýži s fazolemi (6 CUC), které se podávají snad ke všemu a bylo to super. Mojito zde měli jen za 2 CUC, což bylo nejlevnější z celého Varadera, co jsme viděli.
Jezdil tam celkem často Bus Tour, který prý staví u všech větších hotelů a je to čistě turistický poznávací autobus za 5 CUC. My si část poloostrova prošli pěšky, ulice jsou tam dobře značené a ztratit se snad ani nedá.
Večer jsme se vrátili na casu se převléct, pak navečeřet a vyrazili za kubánskou salsou. Vyhlédli jsme si klub v Lonely planet a stopli si taxi. Bylo nám ale řečeno, že je v rekonstrukci a tak se nás chlapík vyptal co konkrétně nás zajímá, jaká hudba, tanec a prostředí. Navrhnul Club 62 a že nás tam odveze za 5 CUC. Povídám mu:“Varadero je malý, všechno je tady blízko, za 5 CUC se jezdí možná v Havaně. Dám ti 3.“ Ve finále i to bylo asi moc. 😀 Cesta netrvala ani 5 min a vysadil nás v hloučku lidí a už to tam celkem žilo. Na pódiu hrála kapela, lidé seděli u stolků a koukali, někteří pod širým nebem už tancovali salsu, další postávali v okolí či u baru a byl to mix všech možných národů a kultur pohromadě. 🙂
V životě jsem nikde v baru či klubu takhle brutálně silný Mojito neměla! 😀 Stačilo jich pár a výsledek se rychle dostavil. Přitom cena se nelišila od běžných restaurací a to za 3 CUC.
Hudba hrála skvělá, v rytmech salsy a podobných stylů se k tanci přidávalo více a více lidí. Někteří to měli zmáklý a tančili na úrovni profíků (místní), další procvičovali základy, co se naučili v tanečních školách (cizinci). Nikdo ale nikoho nehodnotil a každý si prostě užíval hudbu a tanec jak si jen přál. My jsme pokecali jak s turisty tak i místními a zatančili si salsu (nebo se o to pokusili). 🙂
Fireshow byla fakt pěkná podívaná a musím říct, že i jedna z nejnáročnějších, co jsem kdy viděla. Chlapík byl opravdu dost dobrý a některé kousky co předvedl byly obdivuhodné.
Sem tam se ukázala taneční skupina v pestrých extravagantních kostýmech typických pro Kubu a předváděli své zajímavé taneční kreace publiku. Mezi ženami rozhodně žádné modelky nebyly, ale to jsou zřejmě ideály krásy tady na Kubě. Prostě měly čím vrtět. 🙂
Záchody na Kubě jsou pro mě taktéž nezapomenutelný zážitek! 😀 Potom co jsem vystála frontu asi 10 min, začaly přicházet holky, co místní „hajzlbábě“ strčily do ruky nějaké mince a tak je tam pustila před nás. Když se to opakovalo ještě párkrát trpělivost docházela a bylo mi jasné, že se tam člověk prostě nedostane, pokud jí nevrazí prachy! Ještě mě dostalo, jak začala na všechny dveře klepat, ať laskavě pohnou, že tam má frontu! 😀 Neuvěřitelný.
Na zpáteční cestě domů jsme se pokusili stopnout taxi, a jelikož jsme již věděli vzdálenost k nám na casu, tak se nenecháme obrat. První taxikář za míň jak za 5 CUC jet nechtěl, tak ho necháme odjet, další s námi diskutovat a mých 3 CUC odmítl, tak jdeme zase o kus dál. Když se vrátil, že nás za ty 3 CUC přece jen vezme, vesele jsem se smála: „ Za 3 to bylo tam, teď jsme kus ušli pěšky, takže teď je to za 2!“ Kupodivu má schopnost smlouvání pod vlivem Mojita zabrala a chlapík i přesto, že na nás koukal, jak na blázny nás za ty 2 CUC opravdu vzal. To ještě nevěděl, že mu kámoška vysype do dlaně všechny drobáky co měla a pak jsme vesele odkráčeli domů. 😀 

DEN 3.
Vstávání na snídani se solidní kocovinou k těm nejpříjemnějším tedy nepatřilo. Jejich dávkování rumu do koktejlů bylo pro mě těžkým nezvykem a následky se tedy dostavily. :/ Kámoška se tedy mohla radovat, že má dvojitou porci snídaně! 😀
Před odjezdem jsme se stihli ještě tak trochu vykoupat. Vlny byly tentokrát o dost větší a do vody se nedalo vlézt víc jak po pás. Navíc pobyt na slunku v tomhle stavu pro mě nebyl asi nejlepším nápadem všech dob!
Jelikož nás paní domácí nechala na case déle než je běžný Check-out ve 12 h, začaly prohlídky pokoje. V tu chvíli jsme se akorát vrátili z pláže a já neměla sílu na nic, než ležet v posteli a tvářit se, že umírám, začali chodit kluci na prohlídky. Jakmile vstoupili do pokoje skoro zapomněli proč tam jsou a na co že se přišli podívat. 😀 Veškerá pozornost se soustředila na dvě ležící holky na postelích a všichni jsme z toho měli pěknou srandu. Paní domácí je pak málem vyháněla, že už viděli dost. 🙂 
Taxi respektive minivan přijel o necelou hodinu později plně naložený turisty. Já skončila vpředu vedle řidiče s nadějí, že se možná trochu prospím a tu dlouhou cestu nějak přežiju a kámoška vzadu na tom nejhorším sklápěcím místě. Když si tam lehce mezi sebou zanadáváme řidič se náhle rozmluvil česky! 😀  Pěkně nás to zaskočilo s jakou pěknou výslovností zopakoval pár pěkných českých slovíček a začal se smát. 🙂 Carlos Luise je zhruba 55-60 letý Kubánec z Havany, který zhruba před 25 lety pracoval po dobu 4 let v ČR. Celou cestu jsme si vykládali o ČR a Kubě, jak to kde bylo za starých časů, jak to funguje dnes, jak si lidé žijí, jak si vydělávají na živobytí a jaké mají možnosti. Cesta z Varadera do Havany trvala cca 1,5h (cca 140 km) a místo spánku jsme tu cestu prokecali. 🙂

VARADERO – část 2

DEN 17.
Cesta do Varadera ze Santa Clary trvala cca 3,5 h (taxi colectivo). Nechali jsme se vyhodit náhodně ve městě a šli hledat casu na vlastní pěst. Pár jich bylo obsazených, a posílali nás k sousedům, takže jsme jich několik obešli a buď se nám nezdála cena/kvalita (35 CUC) nebo měli jen na dvě noci (my potřebovali na 3). Nakonec jsme jednu zašitou našli za 30 CUC. Pokojík byl sice menší, ale vynahradilo to venkovní posezení a terasa na střeše. Majitelé, starší manželský pár byli milí a ochotní. Vždy nás pěkně vítali, vyptávali se na náš den, jak jsme se měli a co podnikali. Zas mě dost mrzelo, že se nedomluvíme španělsky, protože oni v Aj zvládli s bídou jen pár slov a nedalo se popovídat, i když jsme všichni chtěli.
Bylo fajn znát okolí a tak jsme šli na jistotu na oběd, kde nám chutnalo a měli i slušné ceny.
Na pláž jsme dorazili až kolem 16 h a už byla celkem kosa, hodně foukal vítr a dlouho jsme bohužel nepobyli.
Na večeři jdeme poměrně pozdě, okolo 20:30 a v restauraci měli téměř vyprodáno. To se tady ovšem stává celkem často, takže žádné překvapení se nekonalo. Prostě si dáme, co mají. 🙂
Později večer jdeme omrknout La casa de la musica, kde ale zjišťujeme, že otevírají až ve 23 h se vstupným 5 CUC pro turisty a 2 CUC pro místní! 🙂 Ještě nikdy jsem to snad veřejně neviděla takhle napsané kromě Kuby! J Nahlédli jsme ze zvědavosti dovnitř a ve 22 h teprve začali uklízet po předchozí zřejmě divoké noci! 🙂 Páchlo to tam solidně…

DEN 18.
Tak v této case byla bezkonkurenčně nejlepší snídaně! Obrovská porce, super čerstvé ovoce, kafe, dvě karafy fresh džusu na přání, omeleta (či jinak upravená vajíčka) se slaninou, tousty i s toustovačem na stole, zákusky – malé ještě teplé koblížky. Fakt super poctivá! Společnost nám dělala nepříliš sympatická čtveřice dvou postarších párů (Holanďani, Němka a Malťan) a snad poprvé se nám s turisty stalo, že by se vůbec o nic nezajímali, i když teprve včera dorazili na Kubu. No stane se…
Na pláži dnes strávíme poměrně delší dobu, abychom se toho ještě nabažili před návratem do pochmurné Prahy. Ve vlnách se dalo celkem slušně vyblbnout a voda byla skvěle osvěžující. Ideální. Na pláži se povalovalo poměrně dost modrých medúz, jaké jsem nikdy před tím neviděla!

Po cestě domů jsme si všimli, jak si několik místních neslo v plastové krabici dort a tak jsme šli omrknout pekárnu a 2 kousky (za 0,75 CUC) si též odnesli. Vanilkový a čokoládový dort chutnal téměř stejně a s našimi dorty nejde vůbec srovnávat, ale aspoň jsme to zkusili.
Večer vyrážíme pěšky za nočním životem do Clubu 62, kde nebylo příliš plno (v pondělí). Kolem 22 h začala obvyklá show, kde se zpívalo, tančilo a na závěr vyhlásili soutěž o nejlepší tanečnici publika. Náhodně vytáhli 7 žen různého věku z různých zemí, které se měly nejprve projít po pódiu a zaujmout diváky svým sex-appealem a následně i tancovat na různé druhy muziky. Postupně dle potlesku publika dámy vypadávaly a po tanci v páru se rozhodlo o vítězce – cca 40ti leté blondýnce z Ruska. Zajímavá show 🙂
Na cestě zpátky jsme se stavili ještě na místní pizzu v bufetu, která mile překvapila. Za 2,5 CUC byla docela velká a i dobře chutnala.

DEN 19.
Vyrážíme na Bus Tour za 5 CUC/celodenní jízdenka, do kterého se dá nastoupit kdykoliv dle jízdního řádu a stejně tak kdekoliv vystoupit a to v průběhu jednoho dne. Čekala nás cesta na západní stranu poloostrova Hicacos mezi luxusní resorty, abychom měli srovnání, jak moc se ta část liší od té, kde pobýváme. Projížďka trvala cca 1,5 h a musím říct, že opravdu nechápu, že některým lidem stojí za to ubytovat se v nějakém luxusním hotelu za neskutečné prachy odříznutém od pravé Kuby. Kromě těch hotelových resortů tam nebylo vůbec nic k vidění, kromě jednoho Delfinária.

Na zpáteční cestě jsme vystoupili u Calle 54 a pláž zde byla ještě krásnější než u nás na 43. Vlny nebyly tak velké jako včera a voda byla krásně průzračná bez řas či medúz.
Na pláži ale foukal silný vítr a tak jsme moc dlouho nevydrželi, písek byl úplně všude.
Nákupy jsme vyřešili naráz po cestě domů. Všude podél silnice byla spousta stánků se suvenýry a někde měli cedulky s cenou, někde jsme se museli ptát a samozřejmě smlouvat.
Do supermarketu jsme šli nakoupit placatky rumu, jako dárky domů. Při vstupu se musí odevzdat do „šatny“ taška a při vyzvednutí vždy chtějí drobné, že tašku pohlídali. Prostě se platí všude za všechno a pořád.
Havany prodávají nejčastěji a úplně všude od 1,9 do 4 CUC. Při placení bankovkou 50 CUC po mně chtěli doklad totožnosti a do nějakého bločku si vypsali z OP moje údaje. J
Na case jsme požádali o taxi na zítřejší odvoz na letiště a zároveň o naší poslední večeři. Potom co jsme tu měli tak skvělé snídaně, o večeři nepochybujeme a ne marně. Byla super a stejně tak obrovská a poctivá jako snídaně. Nachystali nám pěkně stůl, nabídli víno (které je hodně jiné než co jsme zvyklí v ČR, ale také zajímavá zkušenost). Nejdříve jsme dostali polévku asi z luštěnin (netuším), pak velký talíř se zeleninou, langustu v tomatové omáčce, tmavou rýži s fazolemi a na závěr dezert z pudingu. Málem jsme se neodplazili od stolu. 🙂 Několikrát se přišli zeptat, zda nám chutná a byli ohromně milí. 

Ve vyhlédnutém stánku se zeleninou jsme si chtěli nakoupit avokádo domů, které je tady fantastické, ale už několik dní prý ve Varaderu není dostupné.
Odpoledne se zatáhlo a bylo fajn počasí se ještě naposledy projít, dát si oběd a Piña Coladu. Při placení nás pro změnu vůbec nepřekvapilo, že nám nevrátili peníze zpět. Spoléhají na to, že se většina lidí neozve a nechá to plavat (vždyť je to pro nás „pár kaček“).
Taxík na nás čekal překvapivě včas (poprvé za celé 3 týdny!), manželský pár se s námi vřele loučil, objali nás, políbili, pán nám nanosil věci do auta a popřáli nám šťastnou cestu. Bylo to milé.
Za necelé půl hodiny jsme na letišti a zjišťujeme, že naše letadlo má hodinu zpoždění a má letět v 18:30. Převlékneme se, chvíli posedíme a vyrážíme na check-in, kde ale nikdo není a ženská nám tvrdí, že check-in je 2 hodiny před odletem uzavřený?! Její Aj nestojí za nic a tak se do toho zapojil její kolega, který nám znovu a dost důrazně zopakoval, že check-in je uzavřený a že si to máme jít řešit na informace či s Condorem! Dál se s námi vůbec nehodlal bavit a vůbec neposlouchal, co říkáme. V tu chvíli se mi mihla hlavou myšlenka, že zůstáváme na Kubě a že z toho ani trochu nejsem nadšená! Běžíme za ženskou na informace, která nám pro změnu stejně tak důrazně suše oznámila, že má letadlo zpoždění a že prostě máme čekat. Po chvilce čekání se nám to pořád nezdá a kamarádka to jde ještě znovu řešit. Na TŘETÍ pokus se od jiného zaměstnance na odbavení dozvídá, že je to naprostý nesmysl a že nás okamžitě odbaví! Nevěřícně koukáme, že bychom si to letadlo kvůli těm tupounům neschopným nechali uletět! Už toho bylo asi dost, trpělivost prostě došla. Bez španělštiny na Kubu nejezděte! Nebo se obrňte nesmírnou dávkou trpělivosti (a taky peněz!).
Letadlo má nakonec 1,5 h zpoždění, ale velmi mile nás překvapí zjištění, že se jedná o moderní verzi, kde se oproti předchozí cestě na Kubu dají sklopit sedačky a kde má každé místo svou obrazovku. Ale abychom se dlouho neradovali, steward začne obcházet letadlo a prodávat sluchátka za 3,5 EUR (2 filmy, 2 seriály) či za 8 EUR (balíček filmů)! Dnešek je vážně den milých překvapení. Co dodat. Říkám si, jestli nám vůbec dají napít nebo i to je za poplatek na takhle dlouhém letu.

Autobus z Vídně do Prahy naštěstí stihneme v pohodě díky rychlému a bezproblémovému odbavení, a když na zastávce slyšíme češtinu, je mi najednou líp. J Užili jsme si to, ale domů se těším!