DEN 14.
Cesta lodí trvala cca hoďku a kousek a konečně jsme tady! Už z dálky jsem viděla bílý pruh písku lemující nádherně tyrkysovou vodu podél ostrova. A když jsme vystoupili z lodě nadšení neopadlo! Pláž na Santa Fe byla pro mě jednou z nejkrásnějších, co jsem kdy viděla! Naprosto srovnatelné s Karibikem! Prostě wow!
Hned z fleku se nás místní ujali ve snaze prodat nám perly, korále či ubytování. Kolem zrovna procházel cizinec, starší pán tak jsem se ho rovnou zeptala, kde bydlí, za kolik, a jestli nám to může doporučit. Bydlel přímo v jednom z apartmánů, které byly na té pláži, tak jsme si to šli rovnou zařídit, a cenově to vycházelo na 2000 Php pro 4 osoby na noc. Dala bych i víc než 250 Kč za fajn ubytování přímo u takové nádherné pláže! Takže spokojenost.
Než jsme se stihli ubytovat okamžitě jsme naskákali do vody. To se nedalo odkládat ani minutu, prostě boží! V tu chvíli jsem litovala, že jsme raději nestrávili o den méně na Medellin. Ale co už…
V našem resortu jsme rovnou zašli na oběd. Byla tam jedna restaurace a recepce. Pak jsme se ubytovali a znovu koupačka. Vůbec se tím nešlo nabažit, tak jsme v té vodě strávili snad hodinu nebo i víc a prozkoumávali pláž i dál, kde jsme objevili další resort barem a restaurací přímo na pláži. No a takhle vybavený bar jsme tu dlouho neviděli. Cuba Libre za 60 Php je doslova boží cena.
Na baru strávíme spokojeně nějakou tu chvilku, kluci si zahráli kulečník, my se pokoušely sehnat masáž a sehnaly za 350 Php s tím, že nás ale bude masírovat přímo na písku na ručníku nebo u nás na pokoji. Tak raději zítra splašíme jinde. Sluníčko pomalu zapadá, lidí přibývá a obloha se zabarvuje do krásných odstínů. Naprostá spokojenost, fakt co si ještě přát?!
Ještě se půjdeme projít a vykoupat než se úplně setmí, což je tady už po 18 h.
Místní prodavači šperků jsou ve střehu od nevidím do nevidím. Celý hlouček se střetává přímo u resortu a nikdo z nich neváhá chodit přímo ke stolu, když člověk jí nebo když se opaluje, prochází, fotí. Prostě za všech příležitostí! Záporné kývání hlavou naprosto přehlíží, několikanásobné odmítnutí taky. Člověk si koupí u jedné holčičky korále, hned jich bude okolo pět.
Po sprše vyrážíme dál od hotelu prozkoumat, kde bychom se najedli a narazíme ani ne 5 min chůze od nás na spousty různých restaurací a barů. Po dvou dnech na Medellin jsme z toho obrovského výběru nadšení. Vybereme si restauraci, kde bylo nejvíc místních a fakt si skvěle pochutnáme. Velké porce a za super ceny. A naprosto dokonalý mango džus! Lepší jsem neměla. A zároveň bylo fajn, že zaměstnávají i hendikepované, jeden z nich nás obsluhoval, byl velmi milý a šikovný.
Jelikož je středa na žádnou tancovačku jsme nenarazili, ale v barech to docela žilo, stačí si vybrat podle hudby, designu, cenové kategorie.
DEN 15.
Druhý a poslední den na Bantayanu. Taková škoda! Vstali jsme kolem 8, abychom si to ještě pořádně užili a vychutnali. K snídani si konečně dáme jinou kávu než 3 v 1 nebo rozpustnou se sáčkem sušeného mléka a cukru. Tentokrát je opravdu překapávaná! A i s čerstvým mlékem. Po snídani si užijeme koupání a opalování až na to, že naší idylku vyruší místní cvok, který mě totálně vyděsí, když mi položí ruku na rameno v momentě, kdy se opalujeme se zavřenýma očima. Obě se s kámoškou šíleně lekneme. Nešlo se ho zbavit, lezl za námi úplně všude, kde jsme na něj narazily. Prostě místní blázen, co se celý den potuluje z místa na místo a otravuje holky. Teď si vyhlédl za oběti nás. Možná by ho i šlo ignorovat, ale má tendence na holky sahat a líbat ruce, což se ignoruje trochu hůře. V momentě kdy zmizel, přišel za námi postarší pán – Američan, aby nám řekl, že to celé pozoroval z povzdálí a že týpek u nás asi pět minut seděl a zíral na nás. My o něm ale vůbec nevěděly, dokud na mě nesáhnul. Upozornil nás, že si na místní máme dávat pozor, že nebezpečí nehrozí od cizinců ale právě od místních, kteří se tam nudí, potulují se a otravují holky, když jsou samy. Američan nám o sobě vyprávěl, že jezdí na Filipíny od roku 2003, má filipínskou manželku a s ní 2 dcery, které by rád poslal do USA studovat, aby měly lepší vzdělání a šanci něčeho v životě dosáhnout, ale žena je proti. Prý dostanou dostačující vzdělání i na Filipínách, na Bantayanu, kde lidé odchodí v průměru 5 tříd základní školy! Když ji prý požádal, aby mu na mapě světa ukázala Filipíny, nenašla je tam. Ani USA, Kanadu, Rusko, Anglii atd. Proto by rád dcery poslal za studiem jinam. Chvíli jsme si fajn popovídaly, rozloučily se a vyrazily na oběd.
V centru Santa Fee zajdeme do stejné restaurace jako včera, kde byla příjemná obsluha a zatím největší porce vůbec. Ani tam se před cvokem neschováme, ale naštěstí si nedovolí vlézt dovnitř, jen na nás zvenku hulákal.
Přecpané se odkutálíme znovu na pláž a počkáme na kluky, než se vrátí z výletu na motorkách (300 Php na den). Když ten cvok přileze znovu tak už jsem skoro nepříčetná. Nezbývá ho než ignorovat, i když to nebylo zrovna snadné. Za chvilku dorazí kluci, jdeme na drink a zahrát si kulečník.
Ten plovoucí bar a restauraci, který jsme chtěli navštívit prý nenašli a také Američan nám říkal, že to před pár lety zavřeli. Přitom jsem o tom četla, že to funguje.
Máme ještě šanci stihnout západ slunce, tak nasedáme na motorky a jedeme na molo ve vesnici Bantayan. Navečer byl trochu provoz, takže západ tak o pět minut mineme, ale i přesto je co pozorovat. Obloha se každou chvilku měnila různými barvami a tmavé mraky byly doslova fotogenické. K tomu tam hrála místní kapela na bubny a strávili jsme tam velmi příjemnou chvíli.
Poslední večer si vychutnáme grilovanou rybičku, pár koktejlů a ještě si zahrajeme kulečník. Zítra brzy vstáváme, abychom stihli v klidu snídani, koupačku a pár posledních fotek na rozloučenou. Tenhle krásný ostrov mi bude chybět.
