Warning: Use of undefined constant using_options_to_jquery - assumed 'using_options_to_jquery' (this will throw an Error in a future version of PHP) in /data/web/virtuals/52771/virtual/www/domains/radostcestovat.cz/wp-content/plugins/wp-toggle-comments-form-fields/wp-toggle-comments.php on line 123
Skip to main content

Ostrov Palawan

PALAWAN – Puerto Princesa

Ostrov Palawan patří bezesporu mezi nejkrásnější a nejpopulárnější ostrovy Filipín, který v roce 2013 byl hodnocen jako World´s best island (Travel + Leisure Magazine) a dále v roce 2014 a 2015 World´s top island (Conde Nast Travel Magazine). Turisté sem jezdí za krásným korálovým mořem, pestrou přírodou, útesy, vodopády či nočním životem. Zkrátka pokud jedete na Filipíny, Palawan doporučují určitě navštívit a užít si bělostné pláže a průzračné moře s korály v okolí El Nida, podzemní řeku mezi skalisky ukryté laguny v Puerto Princesse, pochutnat si na darech moře a užít si pestrý noční život. To vše ve vás zanechá nezapomenutelné zážitky stejně jako v nás.
A jak jsme si to užili my…

DEN 1.
Přiletěli jsme do Manily (znovu se společností China Eastern, cca 4h letu), města hrůzy a nejméně populárního hlavního města snad v celé Asii. Názory, které jsem četla a slyšela se, dosti lišily a všeobecně se doporučuje turistům město co nejdříve opustit z důvodů bezpečnosti, i když právě někteří Manilu považují za velkoměsto, které prostě k Filipínám patří a dle nich stojí za to vidět. My se ale nemáme v plánu zdržet.
Mým prvním zjištěním po příletu bylo to, že mám zdeformovaný kufr! Po náročném letu se mi to ani nechtělo nějak řešit, ale nakonec jsem se dokopala a šla na „reklamační oddělení“ v podobě stánečku, kde se vesele bavili tři Filipínci, kteří situaci vzali s nadhledem. S humorem a bez problémů to se mnou během chvilky vyřešili. K mé spokojenosti jsem opouštěla stánek asi po 20 minutách o 1500 Php bohatší.
Filipínské peso, PHP – 52,473 Kč/100 PHP, pro zjednodušení prostě děleno dvěma.
Na letišti jsme si rovnou vyměnili dolary za Php a poptali se ohledně SIM karet a balíčků. Nabídka za 1000 Php nás příliš neuspokojila a tak jsme si počkali na Palawan. Hned z fleku nám zaměstnanci sice ochotně, ale bohužel špatně poradili a ocitli jsme se na jiném terminálu, takže dobré ponaučení pro zpáteční cestu, že je možná lepší se zeptat vícekrát…
Při čekání na přelet na Palawan drtivá většina lidí posedávala na zemi z důvodu nedostatku kapacity na sezení a na letišti neprodávali ani vodu, respektive již brzy ráno byla vyprodaná! Ale pořídit si kafe, limonády či cigarety nebyl vůbec problém.  A také Wi-fi připojení bylo bezproblémové i přes velké množství lidí. Let trval 1,5 h a dorazili jsme konečně na Palawan.

Přiletěli jsme do hlavního města – Puerto Princesa, kde nás vyzvedl řidič po domluvě s majitelkou baráčku z Airbnb, za cenu 300 Php/minivan pro nás 6. Ubytování jsem předem zajišťovala (729 Kč na osobu/2 noci v Bahay ni Lolo Manit (Puerto Bayview) nacházelo se cca 10-15 min jízdy od letiště a 10 min. chůze od centra města. Bydleli jsme v přízemí velkého rodinného domu, v pokojích po jednom, po dvou a jednom po třech, dvě koupelny, jídelna, zahrada, terasa, kde se dalo posedět. Nic nám nechybělo.  Dorazil za námi i poslední člen skupiny a byli jsme již v 7.
Hned jsme si šli dát jídlo do místního bufetu – 75 Php za nudlovou polévku se zeleninou a pár kousky masa a hned na pláž minivanem, na který jsme vyloženě mávli na silnici v provozu.  Úplně náhodou jsme zrovna natrefili na místního policajta mimo službu, který nás odvezl na požadovanou pláž dokonce zadarmo, peníze si vzít odmítl. Nejčastěji se tu ale jezdí na tricyklech – něco jako thajský tuk tuk, neboli motorka (občas i kolo – levnější a pomalejší varianta) s takových vozítkem, kam se vejdou max. 4 osoby. Po městě se platilo 10 Php na osobu, na což nás předem upozornila i majitelka domu, aby nás příliš neobrali.
Na pláži stála bouda, kde se vybíral poplatek 40 Php a dřevěné domečky na sezení stály 300 Php. Spokojili bychom se rozhodně i s písečkem, který tam ale nebyl z důvodu odlivu a tak se nám v bahýnku společně s pidi krabíky nechtělo čvachtat.  Ani voda nás pozitivně nepřekvapila a připomněla nám Slapy či Mácháč. Stejně jsme se tam s radostí vyčvachtali a užili si v rámci osvěžení i svůj první fresh džus. Ale i ceny nám celkem připomínaly ty Slapy či Mácháč…
Hned vedle nás posedávala parta Filipínských mladých kluků, kteří pili pivka a poslouchali Rammstein!  Samoty jsme si na dlouho neužili a nevím, kde se vůbec vzal, ale najednou se tam u nás ocitl „decentně“ připitý chlapík, který nás bavil dobrou hodinu, aniž bychom mu rozuměli jediný slovo!  Skupinku Filipínců zase náramně bavilo to, jak se bavíme my. Oni mu na rozdíl od nás rozuměli, ale překládat nám se jim asi nechtělo.
Na večeři si dva z nás pochutnali na grilovaném kuřeti (230 Php za celé) a my ostatní se vydali do celkem pěkné restaurace na sea food. Čekačka sice byla nic moc a povinné dýško si též příliš nezasloužili, ale polévku nám přinesli automaticky zdarma a i s vodou. Zároveň se mi líbilo, že zaměstnávají i hluchoněmý personál.
Jelikož jsou Filipíny místem, kde je rum levnější nežli pivo, neváháme to hned otestovat.  A nejsme žádní troškaři, tak si rovnou dopřejeme 12ti letý rum Superior za 220 Php (0,7 l) a naše terasa se k tomu ideálně hodí.
DEN 2.
Výlet na podzemní řeku máme objednaný za 1500 Php předem přes majitelku domu a vydáváme se tam sdíleným minivanem. Cesta byla docela hororová, samá serpentina, rozbitá silnice, prostě nekonečná jízda. Nejdříve nás zavezou na zip-line (lanový skluz) za 550 Php, prolézání jeskyní a to bylo docela fajn. Pak pláž – krásná bílá, s tyrkysovou vodou. Oběd formou švédských stolů. Mraky prodejců šperků, sedali přímo ke stolu, citové vydírání, že má dítě apod.
Lodí nás odvezli na vyhlášenou filipínskou podzemní řeku. Je tolik navštěvovaná proto, že jde o jednu z nejdelších, nejtajemnějších a nejvíc fascinujících podzemních řek na světě, která se navíc může pochlubit 7 divem světa. Plavba krasovými jeskyněmi v naprosté tmě byla docela zážitek. Průvodce nám svítil čelovkou, upozorňoval, kam se máme dívat a všude tam létali netopýři. Loďkou se pluje zhruba dva kilometry do nitra podzemního říčního labyrintu a pak už zpět. Poté se vracíme zpátky k lodi po značených stezkách pralesem obklopeni drzými opicemi, které se tu nebojácně prohánějí a číhají, co by mohly ukrást. Následně je tedy výlet u konce a vyrážíme na ubytování.
Večer jdeme do centra na jídlo, kde jsme zrovna byli svědky motocyklového průvodu nadšených příznivců jednoho z kandidátů na volby nového prezidenta, které se uskuteční v květnu 2016. Následně se konal koncert s jeho proslovem a místní zpívali, tleskali a pokřikovali jeho jméno. My se mezitím přesunuli o kus dál na večeři, následně se vyblbli na kolotoči a omrkli, jak se místní baví hazardem. Nic podobného jsem osobně nikdy neviděla. Spousta druhů rafinovaných her, házení mincí, kostek, míčků, sázení na karty atd. Všude postávaly hloučky lidí, ať hrajících či jen zvědavců.
Polovině z nás se po cestě domů podařilo tak trochu ztratit, jelikož jsme tu šli jen jednou přes den a v noci za špatného, nebo téměř žádného osvětlení a značení ulic nebyla orientace úplně snadná. Ale nakonec přece jen dorazíme, kam máme.
Druhá polovina z nás vyrazila za nočním životem, do Tiki baru, kde nejprve hrála místní kapela a pak Dj. Uživatelům Tinderu (seznamovací aplikace pro chytré telefony) se tu může lehce poštěstit někoho potkat, jako právě jednomu z našich!  Jednomu z kluků se podařilo seznámit s místní slečnou, která s sebou do baru vzala ještě dvě kamarádky tak tam všichni společně popíjeli, tancovali, bavili se a slečny je zvaly na piva! Přímo ta slečna z Tinderu nakonec úspěch neměla, ale zato její kamarádka ano.
Snídani nám donesli na terasu za 100 Php na osobu a na výběr bylo asi z 5 variant.
Hned na to balíme, uklízíme a odjíždíme na sever ostrova do El Nida za 500 Php (osoba) sdíleným minivanem. Docela „překvapivě“ hrozná jízda. Minimum místa na nohy, cesta šílená, rozbitá. Asi 1,5 h jsme se motali jen po Puertu, řidič nechtěl nechat ani jedno volné sedadlo a tak jsme byli na místě za 6,5 h! :/

PALAWAN – El Nido
Do El Nida se přesouváme proto, že nabízí ve svém okolí spoustu různých menších i větších ostrůvků, lagun a pláží, které se dají mnohdy prozkoumávat pouze na lodi.  Toto místo patří k nejkrásnějším a zároveň turisticky nejnavštěvovanějším z celých Filipín.

DEN 3.
Dorazili jsme na sever Palawanu, na velmi populární místo El Nido, které ale bohužel patří mezi ty dražší destinace na Filipínách. I tady jsem ubytování sháněla s předstihem, protože to bylo cenově výhodnější a na jistotu. Agoda mi posloužila na  booking Joaquinn’s Bed & Breakfast, kde měli poslední volný 6ti lůžkový pokoj za 1450 Kč na osobu na tři noci se snídaní. Byl to dvouhvězdičkový hotýlek poblíž pláže s výhledem na skály a přístav s výbornou dostupností do centra všeho dění.
Jakmile se ubytujeme, vydáváme se hned na Las Cabanas Beach – 15 min jízdy tricyklem (za 150 Php, ale dá se sehnat i za 50, nebrat prostě každý a smlouvat, jezdí jich spousta!). Pláž je hned u baru se stolečky a deštníky, takže se dá příjemně posedět a schovat se před sluníčkem. Ale voda byla natolik osvěžující až studená, že se pak bylo třeba hodně vyhřát. Narazili jsme na pár menších medúz, ale překvapila nás jedna obrovská hnědá medúza, nad kterou jsme stáli v hloučku a přímo zírali. Žádnou takhle obrovskou jsem tedy v životě neviděla! Jinak bar nás celkem zaskočil svými téměř pražskými cenami, ale jelikož se v El Nidu nachází poměrně velké množství turistů asi mě to ani nepřekvapilo. Okolí ale bylo úchvatné. Procházet se dalo nejen podél pláže, ale i na vedlejší menší ostrůvek se skalami. U pláže jsme narazili na spoustu různých kaváren, restaurací, barů a rezortů.
Když jsme večeřeli v místním bufetu v centru El Nida na pár minut vypnuli proud. Pro turisty celkem překvapení, ale pro místní naprosto běžná záležitost. Jídlo celkem průměrné, nějak nepřekvapilo, ani neurazilo, což je u filipínské kuchyně docela běžné.
Po cestě na hotel jsme navštívili místní stánky s různým ovocem, jako jsou nejčastěji celé svazky banánů, mango, ananas, papája, jablka či citrusy. Dále jsme zavítali i do klasického obchodu, kde prodávali mix všeho možného (jako naši Vietnamci). Tam se dal také pořídit za velmi, ale velmi příznivou cenu rum různých druhů od cca 50 Kč výš za 0,7 l. My jsme ochutnali jeden z palawanských bílých rumu a úplně nám nesedl, oproti třeba 12ti letému rumu Superior za 220 Php, který si snad odvezu i domů.  Něco jako supermarket jsme na celém Palawanu vlastně neviděli vůbec, takže opravdu všude jenom stánky a malé obchůdky se smíšeným zbožím.

DEN 4.
Od 14 h do 6 h do rána je v El Nidu k dispozici elektřina, jinak se vypíná!
Snídani jsme měli na hotelu o patro výš s krásnou vyhlídkou na moře a skály. K dispozici byla vždy voda, rozpustné kafe 3v1 či 2v1 (jiné snad skoro nikde neznají) a jídlo, co jsme si museli objednat den předem. Například jedno vajíčko s toustem a plátkem slaniny, či pár kousků ovoce, toust, džem a máslo. Prostě dětské porce.
Hned po snídani jsme si půjčili skútry. Běžně se cena pohybuje kolem 700 Php na den a 500 (Php) na půl dne, ale určitě se dá sehnat za méně, zkrátka usmlouvat na ulici Skútry na nás čekaly připravené před recepcí, kde nás taky zaučili, co a jak a mohli jsme vyrazit. Na dvou skútrech jsme jeli po dvou (holka, kluk) a na dalších třech samy holky a to úplně poprvé. Popravdě rada, že je to stejné jako na kole, není úplně na místě.  Viděla jsme celkem dost lidí se vysekat, aniž by na tom seděli poprvé či nebyli schopní pořádně řídit. Často stačí malá nepozornost či podcenění kvality cesty a je to. Během zkoušení a zvykání si na skútr došlo k prvnímu incidentu a to nabourání do plotu, které se naštěstí obešlo bez většího zranění a mohlo se pokračovat v jízdě.
Ale bohužel za nedlouho došlo k horšímu karambolu a jiná slečna tentokrát motorku položila a dost si ublížila.  Neměla naštěstí popáleniny, ale hodně odřenin po celém těle a byla trochu v šoku. Naštěstí okamžitě zastavilo pár místních lidí a snažili se nám pomoci. S kamarádkou jsme nasedli do tricyklu a jeli do nemocnice, která ovšem byla v neděli zavřená. Poté se rozhodla, že pojede raději na hotel a pak teprve za lékařem. Skútr byl v nepojízdném stavu a museli pro něj z půjčovny přijet.
Do třetice všeho nejlepšího jsme se vysekali i my s kamarádem na hlubokém písku, ale vyšli jsme z toho jen s několika odřeninami. Jeli jsme už daleko horším terénem, ale ten písek byl opravdu zrádný a hlubší než se zdálo a díky této události jsem k tomu získala větší respekt.
Na první pláži – Nacpam Beach na nás čekal zbytek kamarádů, kteří nevěděli, co se odehrálo. Tak jsem byla ráda, že po smolném dopoledni byl už konečně klid a užívala si krásné pláže s bílým pískem a tyrkysovou vodou, se super ovocným šejkem a trochou opalování. Jen mi tu radost kazily spousty malých bílých medúz ve vodě a později i pěkně silný vítr. Tady jsme se potkali s další partou Čechů, kteří se znali s jedním z kamarádů, takže se naše skupinka rozrostla na nějaký čas o čtyři členy.
Celkem jsme naráželi na české turisty překvapivě poměrně často.

Duli Beach, byla krásná bílá pláž se super barem, téměř opuštěná, bez připojení na wifi, bez elektřiny, sítě a houpačky mezi palmami, prostě dokonalá. Majitelé baru/restaurace byli Holanďané, žijící a pracující přímo zde na Duli Beach a také podle toho bylo znát, v jakém stavu jsou například toalety a celkově okolí i čistota restaurace se dost lišily od jiných místních podniků. Zde jsem taky měla nejlepší rybu za celou dovolenou!Poplatek 50 Php jsme místním zaplatili zřejmě za to, že projíždíme cizím pozemkem a dalších 50 Php přímo za to, že smíme být na jejich pláži. Pár lidí z naší skupiny bylo rozhořčeno, že nebudou platit poplatek dvakrát a tím vznikl menší konflikt s místní rodinou, která ho vybírala. Ale poté, když jsme viděli, jak žijí a že toto je možná jejich jediná či jedna z mála možností obživy, tak mi těch 25 Kč líto opravdu nebylo. Nás to nezabilo a jim to pomohlo…

Poté jsme měli v plánu vyrazit na vodopády, ale vzhledem ke kvalitě cesty, která byla opravdu děsná jsme to předem vzdali a vyrazili alespoň na projížďku. Po cestě jsme narazili na třetí dnešní pláž, kde byl zrovna odliv, takže jsme se nezdrželi déle než pár minut. Už po několikáté jsem si všimlabasketbalového hřiště, kterých bylo na Filipínách celkem požehnaně a basket zřejmě patří mezi jejich nejpopulárnější hry.
Cesta byla doslova nekonečná. Byli jsme špinavý od prachu od hlavy až k patě, všude na zemi štěrk, písek, bláto a sem tam kousek asfaltu. Sluníčko zapadá a jedeme již za tmy. Naivně jsme doufali, že jsme si tu smůlu dnes již vybrali, ale když kamarádka píchla, už se to zdálo neuvěřitelné. Byli jsme někde téměř na konci světa, za naprosté tmy. Tři holky u silnice a jeden kluk, co jel shánět pomoc. Ale naštěstí se mu podařilo sehnat místní hned o pár metrů dál, tak jsme tam skútr tlačili po silnici s kamarádkou ve dvou. Když v tom nás zahlédli chlapi, co projížděli na skútru kolem, okamžitě zastavili a pomohli nám skútr odtlačit do „servisu“, kde nám byli ochotní duši vyměnit za neuvěřitelných 50 Php. Seděli jsme tam při čekání skoro potmě na lavičce a přemýšleli chvíli nahlas, chvíli pro sebe, jakým způsobem tam místní žijí.  V chatrči, bez elektřiny nebo jenom částečně, rodinka s pár dětmi, skútrem, pár slepic, psů či koček, možná nějaké menší políčko, kdo ví…Na obloze svítilo nekonečné množství hvězd a my se toho pohledu nemohli nabažit a stále přemýšleli, jestli jim tam přece jen není líp než nám, v tom nekonečném evropském spěchu plném starostí, honbě za penězi, úspěchem a kdo ví čím ještě. Těžko říct…
Když duši vyměnili, byli jsme jim nesmírně vděční a vyrazili dál směrem na hotel, i když nás čekal ještě pěkný kus šíleně rozbité cesty. Na místě jsme kolem 22h a na grilované kuře ze stánku jsme se doslova vrhli rukama a v tu chvíli se dočkali pocitu úlevy, že to nekonečné drncání máme za sebou.
Na hotelu se dozvíme, že je kamarádka v pořádku. Skamarádila se s naším recepčním, který ji doprovodil za lékařem do nějaké soukromé ordinace, kde za místní anestezii zaplatila 1500 Php a dalších 1500 za vyčištění ran. Dostala také antibiotika, která brala po zbytek dovolené. Recepční ji také pomohl vyřešit vše potřebné ohledně skútru, za který nakonec platila 3000 Php.
Po jídle a sprše jsme vyrazili do města domluvit výlet lodí a celkem rychle se nám podařilo si zajistit fajn cenu – 1300 Php za dvě varianty: A (laguny a pláže) a C (pláže a ostrovy), přičemž normálně stojí 1300 Php pouze jedna z nich.
A za odměnu jsme zašli na party na pláž, kde hrálo reggae, pak divoška (Coco bar a Pukka bar).
Tady už se vyskytovalo poměrně velké množství cizinců z celého světa.

DEN 5.
Ráno po snídani vyrážíme na výlet soukromou lodí pro nás 7 na variantu A a C. Bylo fajn mít celou loď jen pro sebe, jelikož nás nikdo nezdržoval a jeli jsme svým tempem. Do varianty A patřila Small lagoon, Big lagoon, Secret lagoon, Shimizu island a Seven Commandos beach. Do varianty C, která patří mezi nejoblíbenější zahrnuli Secret beach, Hidden beach, Helicopter island a Dulimacad island.
U obou variant jsme měli možnost se pokochat a zaplavat si v nádherně průhledné vodě se šnorchlem a mezi korály. Využili jsme i půjčení kajaku za 300 Php pro tři osoby.
Jídlo na lodi nám připravoval přímo kapitán s pomocníky a měli jsme různé mořské plody (obrovské slávky, malé krevetky, oliheň, rybu, kuřecí, rýži či ovoce). Poskytli nám šnorchl, ručníky, a byla k dispozici i voda po celou dobu. Kapitán nás doprovázel všude na těch výletech, hlídal nás, jako malé děti, aby se někdo neztratil.  A člověk by nevěřil, jak je to vyčerpávající se od rána do 5 odpoledne někde čvachtat.  Když to skončilo, málem jsme usínali za chůze.
Za jejich snahu, ochotu a přívětivost jsme jim nechali 200 Php dýško a spokojeně se rozloučili.
Další těžce průměrná večeře v místním bufetu, jako je zelenina s „kuřecím“masem (rovná se s kůží a kostmi) s rýží za slušných 75 Php a k tomu stejně drahá třetinka lahvového piva. Nejlevnější pivko co jsme tu našli bylo za 50 Php, takže pití piva se tu oproti rumu příliš nevyplatí.
Ulice centra El Nida byly plné obchůdků, barů, restaurací a stánků. Výběr fresh džusů byl vcelku slušný, ale ceny se blížily našim, takže jen o něco levnější (0,3 l za 80-120 Php, prostě jak kde).

DEN 6.
Konečně jsme se vyspali! A dnes si dáme relax day. Jdeme zkusit sehnat simky a netrvalo to dlouho a vzdali jsme to!  Úplně marná snaha s nimi. Prošli jsme celé centrum a domluva žádná. Anglicky sice aspoň trochu umí, ale buď nemají simku, kterou potřebujeme nebo nechápou, co chceme nebo nevědí co s tím nebo neumí vysvětlit, jak to funguje ohledně dat, no jednoduše to vzdáváme a spoléháme na Cebu. Tam to bude na jistotu! Zpříjemníme si to alespoň freshem a koupí pár suvenýrů.
Oběd v plážové restauraci SEA Side s výhledem na moře mohu jen doporučit. Mořské plody všeho druhu (oliheň, krevety, kalamáry, humr (350 php za kilo). Dále taky ryby, hovězí, kuřecí, pizza no a pivo tradičně 70 Php, ale zase levnější fresh (60 Php).
Zvažovali jsme si půjčit na půl dne skútry za 300 Php a podívat se na vodopády Bulalacao Waterfalls nebo vyrazit na jednu z nabízených vyhlídek, ale dali jsme přednost pláží Corong Corong Beach, která se nacházela cca 10 min jízdy od centra (50 Php tricykl). Pláž nic extra, ale zase celkem fajn bar s příjemným posezením na pohodlných sedačkách v moc pěkném prostředí. Cenově pro změnu skoro jako u nás a možná i lehce dražší než v centru El Nida.
Domlouvání soukromého minivanu na návrat do Puerta Princesa nás stálo skoro všechny nervy.  Domluva šílená. Něco nám slíbili včera, dnes to již neplatí, odvolávali se na špatné informace, že jsme se určitě nepochopili atd.  Nakonec se smíříme s tím, že jedeme místo za 500 soukromým minivanem za 650 Php (na osobu).
Na večeři zůstáváme věrní restauraci SEA Side a opět nelitujeme. Na kousky nakrájená oliheň na grilu, skvěle ochucená, podávaná se zeleninou a klasicky s rýží. Mňam! Užijeme si tedy poslední pěkné posezení v El Nidu a ráno vyrážíme na letiště zpátky do Puerto Princesy.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *