Ala Archa a Biškek – Den 12
Dopoledne vyrážíme z města Tokmok směr národní park Ala Archa (cca 110 km). Po cestě jsme viděli velké množství stánků prodávajících čerstvou zeleninu a ovoce, obzvláště červené a žluté melouny, které jsou tu skvělé.
V parku Ala Archa jsme zaplatili 600 Somů za auto a nás 6 a od brány se jede ještě 12 km, kde se parkuje. Po cestě jsme viděli několik jurt, kde se nabízely ryby, šašlik, ubytování přímo v jurtě či chatce. U parkoviště se nachází jediný hotel a odtud už se jde pěšky na túry. K vodopádům to byly tři kilometry a tam jsme měli namířeno. Naposledy jsme se pokochali tou nádhernou krajinou. Seděli jsme na vyhlídce a užívali si to krásné panorama. Odtud jsme rovnou jeli na pstruhy, které prodávali u cesty a bylo fajn si dopřát čerstvou místní rybu. Rodinka žijící v jurtě nám nabídla čaj, pivo, domácí hranolky, zeleninový salát a velmi dobrou rybku.
Pak už bylo na čase vyrazit do Biškeku, natankovat a vrátit auto. Měli jsme s ním celkem problémy, jako věčně nefungující otevírání dveří, okýnka, trochu slabší brzdy, ale dojeli jsme v pořádku a zálohu nám vrátili.
Naším posledním ubytováním byl Tunduk hostel, jakožto údajně jediný hostel v Biškeku s bazénem. Náramně se nám to hodilo, jelikož se teploty na konec cesty vyšplhaly až k třicítce. Samotný hostel byl čistý, útulný, v blízkosti centra a obchodů s potraviny. Personál nezklamal ani tady, ba naopak předčil očekávání. Slečna recepční Azema (dcera majitelů) velmi dobře mluvila anglicky, ukázala nám dva pokoje, že se můžeme rozhodnout, který se nám víc zamlouvá. Ukázala nám to tam, vysvětlila, poradila a dozvěděli jsme se, že se zrovna nedávno vrátila z Prahy z Erasmu. Lidé ubytovaní na hostelu byli cizinci i místní, takže mix různých národností pohromadě a bylo to skvělé mít možnost si popovídat.
Odpoledne u kávy se s Azemou rozpovídáme a spřátelíme. Se svým kamarádem Kubou nás zavede do obchodu, kde si můžeme nakoupit co potřebujeme a zároveň nabídne program na večer, že bychom společně poseděli ve společenské místnosti u bazénu a pak vyrazili do klubu. A tak se stalo, sešlo se nás tam asi 12, na střídačku se mluvilo ve všech jazycích a byla zábava. 🙂 Do klubu jsme jeli v 11 lidech dvěma auty a nepustili nás do Retra kvůli dresscodu (kraťasy, žabky). Další byl zavřený a až do třetího klubu Kojot jsme se dostali, ale jen půlka z nás kvůli špatné domluvě. Klub mi připomínal prostředí z filmu Divoké kočky, nebo Harley’s Bar v Praze, holky tancovaly na baru, hrála elektronická hudba, ale bylo tam poloprázdno.
Vyrazili jsme do posledního a konečně i nejlepšího klubu „Ochota na ovec“ (hon na ovce).
Vstupné se nikde neplatilo a ceny pro nás byly docela fajn. Prostředí podniku bylo určitě na vysoké úrovni, což šlo poznat i podle přítomných lidí. Kyrgyzky jsou pěkné a mají opravdu styl a vkus. Muži jsou na tom hůř, ale oproti jiným asijských zemím určitě vedou.
Hráli tam velmi pěkně a na parketě bylo plno. Během večera jsme se od kamarádů dozvěděli o teroristickém útoku na letišti v Istanbulu a nebylo nám úplně do zpěvu, jelikož o den a půl později nám letělo letadlo právě z Istanbulu. Ale uklidňovali jsme se navzájem, že se to určitě nebude opakovat v tak krátkém intervalu po sobě.
Zpátky jsme se bez problémů dostali taxíkem na hotel někdy v ranních hodinách.
Biškek – Den 13
Dopoledne po snídani vyrážíme maršrutkou (místní MHD za 10 Somů) na Ošský rynok (trh). Dalo se tam sehnat snad úplně všechno od domácích potřeb, věcí na rybaření, army-věcí, nábytku, spodního prádla, bot, oblečení, suvenýrů atd. Téměř všude se samozřejmě smlouvá a ceny byly velmi příznivé. Trh bylo snad skoro nemožné projít celý, jak byl obrovský.
Na oběd jsme vyrazili do pěkné restaurace a naposledy si užili šašlik a místní speciality.
Navštívili jsme i známý obchodní dům Cum (něco jako naše Kotva), kde jsme v posledním patře dokoupili zbytek suvenýrů. I tam se dalo smlouvat i přes jasně dané ceníky.
Hrozně moc jsme chtěli před odjezdem ochutnat raky, ale místní bohužel vůbec netušili kde by se dali sehnat, i přes to, že jsme ve městě viděli reklamní plakáty.
Povečeřeli jsme tedy v blízkosti hostelu v Buddha Baru, který byl opravdu na úrovni po všech stránkách, zřejmě pro místní elitu.
Po sbalení věci jsme usoudili, že nemá cenu jít spát a raději využili možnost strávit ještě chvíli s místními a poseděli u nás u bazénu až do poslední chvíle než nám přijel ve 4 h ráno taxík. Vydrželi s námi až do konce a my se nyní budeme těšit na setkání s Azemou u nás v Praze. 🙂